Na začátku září jsme po dlouhém váhání nad předpovědí počasí vyrazili na týden do Švýcarska s ambiciózním plánem vylézt na dvě čtyřtisícovky. Program byl vskutku napjatý. Ještě v sobotu 2. září v poledne jsme divoce balili v Praze, a další sobotu už jsme zas potřebovali být v Kostelci nad Černými lesy na svatbě kamarádky krásní a umytí. Šance jak vše stihnout byla. Ale bez jediného rezervního dne:
- den – sobotní přejezd Praha – Furkapass
- den – výstup na Mittelaletschbiwak
- den – výstup na Aletschhorn (4 192 m n.m.) a zpět na bivak
- den – sestup k autu do Fiesche a přejezd pod další kopec
- den – středa – výstup na chatu La Rossiere – Cabana de la Dent Blanche
- den – výstup na Dent Blanche (4 356m n.m.) a sestup k autu do La Ferpecle (1 828 m n.m.)
- den – pátek – návrat do Prahy, aby se stíhala sobotní svatba a my nebyli v pohorkách
Asi by můj další článek měl být na téma, jak se sbalit na čtyřtisícovku. Četla bych si ho při každém dalším balení. Neb jsme se postupně vraceli pro kanystr s vodou z rohu ulice, pro trekové hole jsme to otáčeli zpět z Podbaby a na šrouby do ledu jsme si vzpomněli až při večeři o 600 kilometrů dále. Bez primaloftové sukýnky a polévky do bivaku jsme se museli také obejít. A málem ještě v autě zůstaly čelovky.
Kromě chybějícího vybavení vypadalo, že výše uvedený plán zkrachuje hned v druhém bodě. Dle harmonogramu jsme kolem jedenácté večer dojeli na Furkapass, kde jsme přespali v autě s tím, že zbytek cesty dorazíme ráno. Nicméně během noci jsme v sedle lehce zasněžili a na letňákách se báli sjet dolů, neb to pekelně klouzalo. A cesta na bivak není krátká. Naštěstí se brzy vyčasilo.
Parkujeme ve Fiesch a kupujeme zpáteční lístek na lanovku (platí třicet dnů) do stanice Fiescheralp za 27 CHF. Tato část Bernských Alp je pestrá, každy si najde svoje. V kabince s námi jedou turisté v džínách mířící na kávičku na horní stanici lanovky, běžci s ledvinkami, klienti na organizovanou procházku po ledovci, školní výlet, rodinky, bajkeři se sjezdovými koly a pak my dva s cepíny na batohu.
Nástup na Mittelaletschbiwak vede nejprve po široké šotolinové cestě, pak tunelem, ze kterého se následně sejde kolem jezírka k ledovci. Zde se rozloučíte s veškerým turistickým ruchem a musíte přejít přes největší alpský ledovec Aletschgletscher, který na konci léta nemá ideální podmínky. A především netušíte, kudy ho přesně přecházet.
Po překonání Aletschgletcher stoupáté morénou jiného ledovce, Mittelaletschgletcher. Asi padesát metrů od ledovcové říčky najdete v krátkém travnatém úseku cestičku, která vám alespoň trochu zpříjemní cestu tou hromadou šutrů.
Trochu nás překvapil samotný závěr cesty na bivak, asi 300 výškových metrů po odtátém ledovci. Občas jsme bloudili mezi červenými značkami a hlavně lezli po obřích klouzavých žulových plotnách. Běžně chodíme nástupy spíš spodní hranici psaných časů, i když nechvátáme. Na tento bivak jsme šli místo plánovaných šesti hodin téměř sedm. Ale bude hodně záviset na podmínkách.
Už na skále jsme viděli, že v bivaku budeme minimálně s dvojicí kluků z Německa. Nikdo další pak už nedorazil. V bivaku se vyspí třináct lidí na postelích po obvodu. Postele jsou ve dvou či třech vrstvách nad sebou s dostatkem teplých vlněných dek. V plném stavu tu musí být dost husto, neboť podlahová plocha není veliká. Navíc jsou zde ještě rezervní matrace. Bivak nemá kamna, zato voda se dá pohodlně nabrat z potůčku nedaleko. Cena pro členy AV či obdobného spolku je 10 CHF, které se hází do kasičky na místě.
Je pravda, že nejsme úplně aklimatizovaní, ale ve výšce bivaku 3 013m n.m. se cítíme dobře. Plánujeme zkusit vrchol hned druhý den. Německá dvojice chce naopak odpočívat. A tak nám při večerním popíjení čaje a mém „nenápadném“ konstatování, co vše jsme doma zapomněli, půjčují dva ze svých asi osmi (!) šroubů. Sice jsme je nakonec nepoužili, ale i tak jsme je nesli rádi. Jeden nikdy neví.
Vrcholový den vstáváme ve čtyři ráno. O hodinu později vyrážíme s čelovkami do tmy nahoru po kamenech. Snažíme se následovat mužíky, kterých je ale spousty na všechny strany. Takže nějak stoupáme a ve chvíli, kdy mužíci ubývají, sestupujeme k ledovci. Na sněhu oblékáme sedáky, nazouváme mačky a navazujeme se na lano. Směr cesty je zřejmý. Vylézt do sedla Aletschjoch (3 630 m n.m.) a pak po hřebenu až na vrchol. Ale kudy přesně obejít dvě velké trhliny je docela loterie. Po nedávném sněžení není vidět ani stopa. Ne že by vyšlapaná pěšinka ve sněhu znamenala, že nikam nezahučíte, ale aspoň psychicky vám to pomáhá, když víte, „že se to tudy chodí“.
Když překrosíte trhliny, čeká vás poměrně prudké stoupání do sedla Aletchjoch. Sotva vydechnete, pokračujete po velmi úzkém hřebínku k prvním skalkám. Tento úsek musí být za ledu hodně nepříjemný až neschůdný. Což naštěstí není náš případ, nás potěšil luxusní firn. Následné skalky na hřebenu nejsou příliš obtížné pro ty, kteří už mají zkušenosti s pohybem v obdobném mixovém terénu na mačkách. Když si vzpomenu, jak vypadalo mé první „stoupnutí“ mačkou na skálu, tak jsem ráda, že to nebylo tady. Nicméně pokud si věříte, není zde jediné technicky obtížné místo. Přesto jsme postupovali dost opatrně, neb se celý hřeben jde jen na průběžné jištění a z obou stran vedou dolů příkré a dlouhé svahy. Tady člověk chybu prostě udělat nesmí.
Poté se ještě jednou vystřídá tlapání po prudkém sněhu s mixovým vrcholovým hřebínkem. Netuším, kolik měl svah stupňů, ale při výstupu používáte všechny čtyři končetiny a říkáte si, jestli byste místo jednoho lezeckého cepínu, nechtěli mít raději dva.
Během výstupu nebylo počasí ani trochu dle předpovědi a ani trochu idylické. Nicméně kromě mraku, větru, lehkého sněžení a horší viditelnosti, to bylo stále v mezích. Nic příjemného, ale ani nebezpečného. Shodli jsme se, že na nám na tenhle kopec přes ty ledovce s trhlinami už nikdy nechce vracet. A dokud nás nebudou podmínky nějak výrazněji limitovat a bude to bezpečné, zkusíme jít nahoru. Po čtyřech hodinách od startu z bivaku jsme dosáhli vrcholu. Výhledy bohužel žádné, nicméně si můžeme čtyřtisícovku Aletschhorn alespoň zařadit do naší „sbírky motýlu“. Hurá!
Díky nutné opatrnosti trvala cesta dolů jen asi o hodinu méně než nahoru. Všechny skalky, šluchty, trhliny bylo logicky nutné přejít znova. Závěrečná část vede znovu po nedržících šutrech, které patří mezi můj nejméně oblíbený povrch. Teoreticky by šlo sejít až k lanovce, čas jsme měli. Ale nebyl důvod sestupovat do nížiny. Už by to bylo trochu na hraně a bez radosti. Navíc byla šance, že se počasí další den umoudří. A taky, že jo, bylo krásně.
Kdybych to měla shnrout, tak i když se nejedná o nějak extra obtížný kopec, psychika dělá divy. Možná kdyby bylo azuro, bezvětří a kolem sem tam nějaký lezec, asi by to bylo taky jiné. Nicméně na kopci jsme byli úplně sami a nikde jediná stopa. Do toho mlha, vítr, sníh. Přelézání trhlin také žádná hitparáda. No, tahle „čtyřka“ byla hodně zasloužená:-)
Save
4 komentáře
Jinak moc pěkný popis výstupu zde http://adrex.com/cs/cz/lokality/bernske-alpy/aletschhorn.
Akorát ten přechod Aletschgletschru je nejasný. My jsme oproti článku naopak nejprve stoupali po ledovci doprava, a když jsme jej téměř přešli, sestoupali jsme žebro dolů. Cestou zpět jsme šli, jak radí v článku, spodem. Zde by se alespoň za našich podmínek při nástupu těžko odhadovalo, jak daleko jít dolu, než jej začnete přecházet. Budu ráda za další názory.
Hezký článek a hlavně krásný kopce! Přivedl mě sem komentář na http://www.bike-trek.cz/hory/4-aletschhorn (díky za něj!), skvěle jsem si početl a hlavně si připomněl všechna ta místa. Tenkrát, když jsme tam byli my, tak nejenom že nám nepřálo počasí a nic jsem nevyfotil, ale hlavně jsem ještě fotil na diapozitivy a těmi se šetřilo 🙂 Tady jsem si vše připomněl, včetně úžasného winterraumu a WC stejného půdorysu.
Jen co si najdu čas, tak se sem vrátím a podívám se na další články.
Díky moc za komentář. A též za článek. Bylo vtipné si jej večer „před“ pročítat:-)
Při výstupu v červnu 2022 jsme bohužel zjistili, že na místě kde stával Mittelaletschbiwak je již pouze betonová podesta.