Canyoning ve Švýcarsku

Letošní dovolená v neoprenech a sedácích se vydařila luxusně. Canyoning ve švýcarském Ticinu je totiž naprostá bomba. Akorát varuji, že pak už vám všechny bližší rakouské kaňony přijdou trochu „nedomrlé“, ne tak krásné, ne tak zábavné. Navíc je oblast luxusně zdokumentovaná v knize Eldorado Ticino.

Na toto místo se hodí historka, jak jsme na parkovišti potkali přímo autory této publikace, když šli prozkoumávat nový kaňon. Nenápadně se nás ptali, jakého máme průvodce. Až poté prozradili, že jsou autoři. Jediné mínus bylo, že tehdy byl průvodce beznadějně vyprodaný (teď už jej zjevně dotiskli). Takže jsme autorům ukázali jeho ofocenou kopii. Když objevili manželovo výpisky z knihy, na kterých pracoval asi dvě odpoledne, trochu jsme si vylepšili reputaci. Sestavil dokonalou tabulku všech místních kaňonů podle lokality se všemi dostupnými parametry (vodnatost, zábava, spektakulárnost atd.). Pak se zas naopak oni ptali, zda si tabulku můžou ofotit. Tak snad dobrý!

Kaňony, které jsme prošli:

Cresciano Boggera Inferiore

14.7.2017; http://www.swisscanyon.ch/canyons/descrittivi/cresciano-inf.htm

Spodní část kaňonu Cresciano Boggera je vhodná pro začátek. Kaňon je slunný, otevřený, žádné zapáchající tůňky, se spoustou únikových cest, a přitom dostatečně hravý a zábavný. Najdete zde všechno, skoky, technické skoky, tobogany, technické tobogany, slanění i slanění vodou. Takže ideální lehčí kaňon pro zopáknutí techniky po dvou letech či zacvičení nového člena týmu.

Zjišťujeme:

• že rozhodně nejsme rychlejší než psané časy.
• že nám nevadí potkat komerční skupinu s guidem, aspoň víme, odkud se dá všude skákat.
• že „nůžky“ na topu se vyplatí sledovat. Hned na prvním slanění jsme trhli lano.

Gordevio Val Grande Inferiore

15.7.2017; http://www.swisscanyon.ch/canyons/descrittivi/grande-inf.htm

Prý se jedná o jeden z klasických komerčně chozených kaňonů, ale žádné turisty nepotkáváme. I tu se potvrzuje pravidlo celé oblasti, že nástupy jsou velmi krátké a snadno k nalezení. Vůbec tak nevadí, že tu nejsme dvěma auty.

• Nejkrásnější část kaňonu je „Little Niagara“, kdy se kaňon více uzavře a stěny jsou barevně zvrásněné. Jinak jej hodnotím spíše průměrně.
• Po cestě jsou i dva tobogány, které nám přišly jako regulérní slanění či jako sebevražda bez použití lana.
• Chcíplou nafouknutou veverku, která se točila v jezírku při stahování lana si bude Svoboďák ještě dlouho pamatovat.

Iragna Val d’Iragna inferiore + intermedio

16.7.2017; http://www.swisscanyon.ch/canyons/descrittivi/iragna-inf.htm

Poprvé jdeme „delší“ kaňon. Kromě spodní části (psaná na 2-3 hodiny), přidáváme i jeho střední část (2 hodiny). A pro ty extra rychlé a nadšené by šla jít i vrchní část. Opět nás předchází komerční skupina. Jsme opravdu překvapena její rychlostí především při srovnání s průvodcovanou skupinou někde na skialpech nebo ledovcích. Ale je to prostě asi něco jiného, když nemusíte všechno „koumat“, a jen posloucháte pokyny někoho, kdo kaňon chodí denně. Díky tomu, že průvodce zná přesné hloubky tůňek a ideální místa odrazu, tak si zaskáčeme mnohem více, než kdybychom je nepotkali. Až se to některým našim členům nelíbí.

• Iragnu hodnotíme jako super kaňon, dostatečně zábavný i s techničtějšími místy.
• Všem utkvěl v paměti, neb si prožijeme tři „krizovky“. Prvně si Svoboďák přetrhne o padlý strom poutko od sedáku a ztratí tak nůž a žímar. A dvakrát nám nejde stáhnout lano. Z toho jednou fakt dlouho. A zrovna na místě, kde jsem se nejvíc vybála – ve slanění v úzkém místě pod silným proudem vody. Představa, že to někdo z kluků bude žímarovat nahoru byla děsivá, i když dost blízká.
• Průchod kaňonem nám tak trval spíše šest hodin.
• Intenzivní den je završen dalším historickým momentem. Kluci se ujali vaření a máme plněné knedlíky se zelím.

  

  

Osogna Nala Inferiore

17.7.2017; http://www.swisscanyon.ch/canyons/descrittivi/osogna-inf.htm

Osogna je jeden z klasických kaňonů oblasti, který volíme místo Lodrina. Lodrino je kaňon, který vypíchli i samotní autoři publikace, a kam jsem hodně chtěla. Prý je to absolutní špička. Nicméně ráno, když zkoukáme stav vody, potkáváme dva Švýcary. Plánovali jít i střední část, ale je relativně hodně vody. Rozhodli se proto, že půjdou jen spodní část, kterou dobře znají neb ji šli už asi desetkrát. Nicméně pro nás, kteří tam nikdy nebyli, znamená to „docela hodně vody“ vpodstatě stopku.

Osogna ale také stojí za to:

• bělostná jezírka s výhledem do údolí i 50 m slanění
• 14 m skok, na který si pamatuji do teď. To už je sakra vysoko!
• A celý kaňon je zakončen osmimetrovým skokem před obecenstvem. To je velmi vtipné. Člověk dorazí v neoprenu, sedáku a ověšen železem. Kolem něj beze strachu lezou malé děti v plavkách, co bez přemýšlení skáčou dolů. Znalecky na ně gestikuluji, ať jdou první, že to okouknu. Vyplatilo se. Akorát Tomík už nemá morál a dlouho váhá. Což je žádané vzrůšo pro rekreanty u řeky. Po chvíli dokonce začnou i roztleskávat.

Val Pontirone inferiore, Riale Lesgiüna

18.7.2017; http://www.swisscanyon.ch/canyons/descrittivi/pontirone-inf.htm

V knize kaňon Pontiorne představují jako „truly spectacular mini canyon“. A já souhlasím.

• Byl krátký, krásný a závěr vám vyrazí dech.
• První kaňon, který jsme zvádli na čas (i když tu horní hranici – 1,5 hodiny)
• A nakonec varování, kaňony v Ticinu jsou často pod přehradou. Vždy jsme volali na telefonní číslo z informačních cedulí, zda ji nebudou pouštět, zda můžeme nastoupit do kaňonu. A poté znovu, aby si nás odškrtli, že jsme přežili.

Pět dní v kaňonech je pro mě asi limitní. Už jsem omlácená. Ruce sedřené. Modřiny vznikají ani nevíte kdy, jak ledová voda vše znecitliví. Ale jinak, jinak je to Ticino opravdu canyoningový ráj. Jsme nadšení a chceme sem znovu. Kor v tak skvělé partě lidí.

Poznámka: Přísěvek je zapojen do blogerské soutěže  „Mall.cz“.