Canyoning na vlastní pěst

Poznámka na úvod: Vládíku, netiskni prosím tenhle článek babičce!

Když jsem letos odjížděla na dovolenou do evropského canyoningového ráje, do švýcarského Ticina, někteří kolegové si nebyli úplně jistí, co jsem si to vlastně zase vymyslela za divnou aktivitu. Ne, nejezdim na kajaku. Při canyoningu jdete dolu po svých po proudu korytem horské říčky, která má tak akorát vody, aby vás to nesmetlo, ale zas né moc málo, aby tam nebyly smradlavé tůňky.  Říčkou, na které vzniklo dostečné množství přírodních vodopádů, skoků a jiných překážek, aby byla atraktivní, a která je ještě většími nadšenci vystrojená a zajištěná pro canyoning (jsou tam nejty pro slaňování).

Canyoning je vcelku náročný sport na vybavení i na zkušenosti. Nicméně jsem se „přivdala“ do skupiny, co už pár lan i kaňonů měla, takže chodíme na vlastní pěst bez průvodců a komerční skupiny. O to náročnější je fáze přípravy. Zásadní informací je, kolik měří nejdelší slanění. Neb některé délky vás vskutku překvapí (máme vyhlídnutý jeden kaňon, kde je slanění 90 metrů nasledované 110 metrovým). Neznám nikoho, kdo by měl takhle dlouhé lano. A nastoupit do toho se šedesátkou…to nechceš. Je příjemné mít s sebou plánek kaňonu. Hodí se i popis a přesné souřadnice nástupu, neb ne vždy je značení ideální a řeka přístupná. A poslední informaci, co bych vypíchla, je stav vody, za kterého „se to chodí“. Se zvětšujícím se proudem samozřejmě stoupá náročnost a nebezpečí v kaňonu. Novější knížky mají často fotku řeky se stavem vody ideálním i maximálním. To je informace k nezaplacení. Pak samozřejmě musíte sledovat počasí, zjišťovat, zda vám nechtějí pouštět přehradu nad kaňonem atd.

Takhle například může vypadat topo pro canyoning zdroj: http://www.swisscanyon.ch/canyons/profili/Cresciano-inf.pdf

Každopádně, když už se dostanete do kaňonu se vším potřebným, můžete se těšit na:

Slaňování je jedna z nejčastějších aktivit. Může být vzduchem či po kluzké stěně, kde se na krásu moc nehraje a nějak to prostě bokem sešoupete. Nic na tom není, jen musíte mít morál, věřit si a nesnažit se u toho vypadat elegantně. Nejde to.

Slaňování vodou: Stejné jako výše, jen vám u toho lijou kýble vody na hlavu. Což z vcelku milého slanění dokáže při velkém proudu udělat pěkně nepříjemnou záležitost. Strhává vám to batoh, helmu, boty. Doteďka si pamatuji, jak jsem si před svým prvním canyoningem pročítala nějaké materiály a byl tam nákres panáčka, kterého proud otočil při slaňování hlavou dolu:-) A u toho červený křížek, že do téhle pozice se fakt nechcete dostat.

Skoky: Když s váma jde kamarád Karabáč, který nerad slaňuje, tak co je aspoň trochu možné, skáče. A když to skočí on, proč ne vy. Ale když nejde, jedná se o vcelku psychicky náročnou aktivitu, kdy vám v hlavě pořád zní poučka z dětství „Neskákej do neznámé vody. Nikdy neskákej do neznámé vody“. Jasně, i když máte na topu napsaný skok, nemůžete si být jistí, že tam při jarním tání nepřijel nějaký balvan nebo kmen. Svoboďák, který naopak nerad skáče, se tak s radostí „obětuje“ pro skupinu, slaní, prozkoumá doskokový bazének a když je vpořádku, ostatní tam s větším či menším enthusiasmem naskáčí.

Technické skoky: Tak tady se pro změnu chce pro skupinu obětovat skoro každý. Technický skok znamená, že musíte doskok někam nasměrovat, nebo se rozběhnout po kluzké skále k odrazovému místu. V tuhle chvíli jste rádi, když vás náhodou dojde vůdce s klientama, který tudy chodí denně.  Nadšeně skupinu pustíte před sebe, a koukáte, jak to technicky provést. A když to zvládnou klienti, tak doufáte, že vy taky. Ale trochu vás nahlodává skutečnost, že kdyby tam nebyli, že jste si to vklidu mohli slanit:-)

skok

Tobogán je super zpestření, teda do chvíle, kdy vypadá hladkostí i délkou jako dětská skluzavka. Pokud lze, často si ho vylezeme a sjedeme vícekrát.

Technický tobogán je něco, co jsem zatím asi nepochopila. Je to tobogán, který musíte projet často jedinou ideální trajektorií a dopadnout do přesného místa, jinak se rozbijete. V reálu to vypadá tak, že přijdete k místu s označením na plánku T15! (patnáctimeterový technický tobogán). To místo má s dětskou skluzavkou pramálo společného. Spíš vypadá jako regulérní slanění, jen první půlka nevede vzduchem a má možná trochu mírnější sklon. Netuším, jak se technicky naučit jezdit tobogány, neboť dobrovolníka v našich řadách jsme na tuto kratochvíli nenašli. Takže taková místa slaňujeme a nedokážu si ani představit, jak to lze udělat jinak.

tobogan

Traverz nepatří mezi mé oblíbené činosti. V podstatě se snažíte překonat nějaké slizké kluzké místo po skále tak, abyste nespadli do úzké průrvy pod vás, kde se díky zúžení nahromadil pěkný proud anebo byste z vody nedosáhli na nový jistící bod. Chtěla bych někdy vyzkoušet speciální canyoningářské boty, jestli to v nich neklouže třeba trochu méně?

„Mikádo“ se říká místům, kde jsou popadané naplavené kmeny zaseklé v úzkém místě, které různě prolézáte, přelézáte, podlézáte, a stejně jako u hry mikáda doufáte, že se vám celá kupička nepohne a nezbrotí.

Plavání je možná až moc nadnesený název aktivity, kdy obtěžkaní batohem s lanama, sedákem se spoustou karabin a helmou na hlavě, navíc často navlečeni ještě v těžkých nacucaných monterkách, abyste si neprodřeli neopren, čubičkujete pekelně studeným jezírkem.

plavání

Chůze respektive klopýtání po kolena či kotníky ve vodě po kluzkých kamenech není zvlášť příjemné a skoro byste i radši plavali (a když plavete, tak byste zas raději chodili). Ale občas si rádi od té vody odpočinete a trochu prohřejete, kor když to je ve vizuálně pěkné části canyonu.

chůze

Nedobrovolnou aktivitou pak může být i „žímarování“ nahoru pro zaseklé lano. Ale to taky nechcete a rozhodně to nebývá v žádném plánu.

Takže asi tak, canyoning je obrovská zábava. I bez kajaku.

 

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *