Jak jsme nahlédli pod rohožku bydlíkaření

Na našich výletech velmi často a rádi přespáváme v autě. Dříve v Oktávce, teď v Alhambře. Na parkovištích plných obytných vozů či karavanů působíme jako exoti. Loni ve Val di Fiemme k nám přišel postarší německý pár a říkali, že tak taky začínali. Malé auto, pak větší auto, pak transportér a skončili u obytňáku. A předpovídali nám stejnou budoucnost. Mě se to teda nezdálo úplně pravděpodobný, neb obytňáky mám spojený právě s německýma důchodcema, a nikdy mě to nelákalo, ba i přišlo jako zbytečný luxus.

Nicméně pak jsme vymysleli velikonoční dovolenou v partě šesti lidí zapálených pro skialpy, jejímž vyvrcholením měla být účast kluků na zásadním skialpovém závodě Trofeo Mezzalama, který se koná jednou za dva roky. Tříčlenná družstva musí zdolat 37 km, 3 056 výškových metrů a dva čtyřtisícové vrcholy. Skialpování je hodně náchylné na podmínky, na počasí, na lavinovou situaci, na množství sněhu. A není tedy moc dobře plánovatelné dopředu. Tak přišel Svoboďák s ideou půjčit obytňák. Nápad nebyl přijat s nadšením hned, Michal posílal různé krásné a docela levné apartmány. Nicméně časem nám to přišlo jako čím dál lepší nápad a nakonec jeden pořídili. Měli jsme dost specifické požadavky, obytňák pro 6 (!!!) lidí s velkou garáží. Nakonec jsme uspěli v půjčovně v Liberci a zapůjčili fungl nový vůz, který měl najeto 105 km (z vlaku z Prahy do Liberce).
Já fandící závodníkům Trofeo Mezzalama u prvního checkpointu.

Takový bydlík vychází mimo sezónu s neomezeným počtem najetých kilometrů na 2 400 Kč/den. Což je velmi příjemných 400 Kč na osobu. Nicméně ceny v sezóně se výrazně liší. Žere teda jako dvě auta (průměrnou spotřebu jsme měli 13,6 l / 100 km), ale zas všechny tunely a dálnice platíte jako jeden osobák (stačí na to normální řidičak, neb má do 3,5 tuny – asi nenaložený:-). Občas to s vámi pěkně zacloumá (když zafouká nebo když předjedete náklaďák). Ale jinak je to super. Jeden řídí a zbytek společně sedí u stolečku s Plzní nebo vínem. Cesta tak příjemně utíká i přes maximální rychlost 100 km/h na dálnici.

Už cestou na Rozvadov na nás všechny ostaní bydlíky mávali. Čímž jsme pochopili, že bydlíkáři se zdraví. A že to asi nebude jen tak. Takže jsme jako úplní nováčci o to vehementněji na všechny mávali. A vždy porovnávali, kdo ho má většího.

První bydlíkovište, kde jsme zakotvili, bylo v Cervinii, přímo pod Matterhornem. Tady by se dala točit reklama na bydlíkaření. Navíc tam i co dvacet minut pendloval skibus přímo k vleku. Díky volnu přes Velikonoce a asi kilometru vzdálenému lyžařskému středisku, bylo bydlíkovište docela plné (cca 50 kusů). Po výletu na jeden z Breithornů (4 165 m) jsme si před bydlíkem začli dělat maso naložené z domova, natáhli šňůru na sušení, vytáhli kartonky Plzniček, pustili hudbu, rozložili stůl se židlema a žili venku. Prostě pohoda. Bylo asi půl páte a pořád nikde nikdo. Říkala jsem, že ty bydlíkáři musí být dost nadšení lyžaři, když jezdí do posledního vleku. Ale ani posledním skibusem skoro nikdo nepřijel. Postupem času, než jsme uvařili, najedli se, přebalili a loupli pár piv, začli však vycházet lidi z bydlíků. Oni žili celou tu dobu VEVNITŘ! Stejně jako my byli překvapení z nich, divili se i oni, a trochu se na nás chodili koukat. Šest lidí PŘED bydlíkem asi ještě nikdy neviděli.

Žijeme před bydlíkem – sami v kempu u Lago Siria (odpočinkový den před závodem).
Asi jim muselo být hned jasné, že jsme úplní začátečníci. Nicméně od zkušenější komunity jsme okoukali spoustu vychytávek. Třeba používat klíny na vyrovnání auta na noc či zatahovat závěsy. Nebo že je normální udělat na parkovišti kolečko bydlíkem k vodě a napustit/vypustit vodu a ne běhat během sprchování osmkrát s konví (která spolu s hadicí patří do příslušenství bydlíku). Některé rady nám předali i osobně. Třeba když šel Haisik prvně vynést záchod (ta věc vypadá jak kufřík do letadla na kolečkách), byla u kanálu „party“ asi pěti bydlíkářů. Všichni vylejvali, protřepávali, čistili kufříky. A nám poradili, ať si otevřeme ještě jeden ventil, aby nám to nešplouchalo. Vzhledem k obsahu, rada k nezaplacení.
Haisik poprvé s WC „kufříkem“.

Dost věcí zjistíte i sami empiricky. Třeba, když vám v půjčovně řeknou, ať do záchodu na začátku vždy nalijete 60 ml chemie a jeden litr vody. Tak 60 ml chemie a jeden litr chcanek neudělá stejnou službu. Nebo, že je před každou jízdou nutné udělat „cabin crosscheck“ jako v letadle, jinak vám všechno popadá při první zatáčce na hlavu. Nebo, že si musíte dávat pozor nejen vpravo, vlevo a vzadu, ale i nahoře. Nějaké stříšky záchodků u dálnice jsou sakra nízké a pekelně přesahují. Nebo, že by se vám fakt hodilo velké koště a hadr na podlahu.

Nevím, jestli to bylo studenou frontou, co přišla tou dobou do Evropy, nebo vzrůstající bydlíkářskou profesionalitou, ale ke konci dovolené už jsme se naučili žít vevnitř v bydlíku i přes den. Jenom ta chybějící rohožka před vchodem nás stále prozrazovala…
Žijeme vevnitř.

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *