Skialpinismus mě vždycky lákal. Skialpování mi přišlo jako ideální spojení sjezdování, běžkování a treků do hor. Akorát dle mého názoru není úplně snadné začít. Ano, skialpových kurzů existuje značné množství neb tento sport nabývá na popularitě. Na základní lavinovou prevenci, či ovládání skialpových lyží, pásů nebo otoček dobrý. Ale vrhnout se v zimě do hor se všemi riziky není jen tak. Musím přiznat, že ačkoliv skialpuji již šestou sezónu, asi bych se se stejně zkušeným člověkem jako já na náročnější skialpovou túru nevydala. Naštěstí jsem se už skoro přivdala do skialpové party, takže když jsou na víkend dobré podmínky, tak jedeme.
A co mě na skialpech tolik baví?
1. hory
Prostě hory. Příroda. Vzduch. A základní starosti, kudy vede cesta, jak se udržet v teple a kdy jíst a pít. Vždycky tak nějak přepnu do jiného režimu. Ze začátku výstupu mi myšlenky lítají sem a tam, ale po pár hodinách chůze už vlastně nemyslím na nic konkrétního, a jenom tak jsem. V horách.
2. výstupy
Čím techničtější, tím lepší. Myšleno tak, že občas musíte připnout lyže na batoh, nandat mačky a pokračovat po skalce. Protože nejsem extra dobrý sjezdař, jsou to především cesty nahoru, co mi přináší radost. Ať si každý říká, co chce, platí to zejména při úspěšném výstupu. Asi jsem vrcholový typ.
3. sjezdy, ale jen v prašanu či firnu
Když je krusta a extra těžký sníh, tak i i remcám, že bych radši chodila jenom nahoru. Když je však prašánek po kolena, chce se mi i jako průměrnému lyžaři výskat ve sjezdu radostí. Nebo jarní firny, sníh přes den trochu nataje a přes noc ztuhne, což vytvoří povrch skoro jako na upravené sjezdovce. A najednou si připadáte, že i umíte lyžovat.
4. tempo
Není to jako při běžkování, kdy prostě pomaleji jet nemůžete, jinak byste ten kopec už prostě nevyjeli. A pekelně se zadýcháte. Ne. Na skialpech si díky tulením pásům můžete tlapat v tempu, na které máte zrovna náladu. A kochat se.
5. společné zážitky
Sdílené strasti i radosti utužují kolektiv. A na skialpech o intenzivní zážitky není nouze, kor když jste přivázaní na jednom laně. Historky, jak vám sjede péřovka o pár set výškových metrů po ledovci, spadne pás a vy vybruslíte na Breithorn, nebo si hned ráno propíchnete mačkou petku s pálenkou, či na ní našlápnete lidský exkrement, se pak tradují ještě mnoho sezón.
6. nedostupnost
Skialpinismus stále není masově rozšířený sport. I když vám to občas tak nepřipadá. Zejména při snaze zamluvit místa na spaní, kdy i ta pátá chalupa, na kterou voláte, má při dobré předpovědi beznadějně obsazeno. Na(ne)štěstí chalupy mají omezenou kapacitu a ledovce jsou veliké, takže se skialpinisti v prostoru relativně rozptýlí.
7. a hlavně to „zahrádkaření“
Především na jaře, kdy je ideální začínat alpskou túru opravdu brzo ráno či už v noci, se na chatu vrátíte často už kolem poledne. Později už je horší sníh, větší riziko lavin i horšího počasí. No, a co se tak dá dělat na slunné terásce, kdy vám do večeře zbývá šest hodin, než něco popíjet? A na tom jarním sluníčku ve výškách kolem dvou, tří tisíc nad mořem, toho ani nepotřebujete tak moc…
Co byste doplnili vy?
