Výstup na Dent Blanche (4 357 m n. m.)

Svoboďák prohlásil, že nám „docházejí lehké kopce“.  Je tedy třeba zkusit něco jiného a obohatit tak naši „sbírku motýlů“.  Z oficiálních 82 evropských čtyřtisícovek jich mám aktuálně vylezeno osmnáct. Po úspěšném aklimatizačním výstupu na Aletschhorn (4 192 m n. m.) jsme tak na začátku září 2017 zamířili i na Dent Blanche (4 357 m n. m.). Dent Blanche, v překladu „bílý zub“, je impozantní čtyřtisícovka ve Walliských Alpách ve Švýcarsku. Na tomto kopci už nestačí tlapat po ledovci a nebát se exponovaných míst. Je třeba si věřit v lehkém lezení na mačkách na skále.

Přesun pod Dent Blanche vede údolím Val d’Hérens, kde narazíte na zajímavé fotogenické útvary Pyramides d’Euseigne, zerodované vysoké úzké pyramidy s velkým balvanem na samotné špičce. Pokud budete někde v oblasti, doporučuji u nich zastavit. Na parkovišti jsou stolečky i pítko, což jsme s radostí využili na přípravu večeře i snídaně.

Pyramides d’Euseigne

Nástup na chatu La Rossiere – Cabana De La Dent Blanche (3 509 m n. m.) vede z parkoviště v La Ferpecle a čeká vás převýšení slušných 1 700 metrů. Což je sice o třetinu více než pod předchozí kopec (Mittelaletschbiwak, Aletschhorn), ale přesto výstup trval výrazně kratší dobu, 4 a třičtvrtě hodiny i se svačinou u jezírka.

Cesta na chatu La Rossiere je totiž nejen parádně značená, ale zpočátku i zpevněná. Člověk vůbec neztrácí čas orientací nebo promýšlením ideální trasy. Je tady totiž tolik značek, mužíků a trojnožek, že nejde jít jinudy. Dobře, jednou se trasa rozdělí a je jen na vás, zda půjdete po skalkách či sněhovým polem.

Cestou na chatu nejde zabloudit.

Chatu La Rossiere vede moc milá paní domácí. Hned při příchodu vám třeba nalije horký čaj, což není běžný standard. Jedna noc s polopenzí stojí 68 CHF. Na české raději nepřepočítávat…ale zas té zábavy okolo „zadarmo“:-). Na chatě ten den bydlelo kolem třiceti lidí. Kromě nás a dalších dvou párů byly všechny skupiny vedeny komerčním guidem. Na jednou stranu jsme se báli, aby u techničtějších míst nebyly zácpy, neb kvůli snídani ve stejný čas, vyráží všichni plus mínus naráz. Na druhou stranu jsme byli rádi, že tentokrát nebudeme na kopci sami, a že se nám třeba podaří od těch guidů i něco okoukat. Třeba co se dá jít na průběžní jištění, což by mohlo urychlit postup. Prvotní nadšení z chaty lehce opadlo po první noci, kdy nás v jednom „postelovém kotci“ spalo až moc. Jakmile se někdo přetočil, i při sebevětší opatrnosti drknul do souseda vedle. A takhle jsme se ve vydýchané místnosti budili celou noc.

Postelové kotce na La Rossiere.

Budíček jsme doslova uvítali a kolem páté ráno už vyráželi nahoru. Byli jsme rádi za hada světýlek před námi. Neb za úplné tmy bychom pravděpodobně netrefili ideální postup skalkou hned nad chalupou. Následuje sněhové pole a pak už vpodstatě jen lezete dechberoucím hřebenem. Hora Dent Blanche je známá tím, že ji chrání šest strážců. Jeden velký a pět malých. Strážci, skalní věže na hřebenu, se dle podmínek buď přelézají nebo oblézají. Zde opět bylo fajn vidět guidy před sebou, jakou volí variantu.

Takhle „lezeckou“ čtyřtisícovku jsem prý ještě nešla. Postup, kdy musíte pečlivě přemýšlet, kam dáte nohu s mačkou a ruku s cepínem či bez, mě bavil, výhledy na Matterhorn naprosto parádní, počasí idylické, azuro a bezvětří. Nicméně byla to dost fuška. Být tam ještě jeden strážce, tak nevím, nevím. Možná by horu uhlídal. Síly postupně docházely a koncentrace také. Nahoru jsme došli za 5 hodin a 15 minut.

Všichni guidi s klientama nás předběhli. A dolu byli ještě o vagón rychlejší. My totiž přesně nevěděli, kde jsou slaňáky. Někdy totiž slaňujete a brzy potkáte další jistící bod. A teď nevíte, zda kolem jen projet a za chvíli bude další, či zda založit nové slanění. Guidi kromě toho, že tohle prostě znají a mají nachozené, tak se tolik nebojí. Spustí klienta dolu a sami za ním bez jištění slezou. Odpadá tak složité přemotávání lana. Dolu nám to tak trvalo o chlup déle než nahoru – 5 hodin a 30 minut.

Ano, počítáte správně. Ještě s  vrcholovou pauzou jsme na chatu dorazili po jedenácti hodinách, ve čtyři odpoledne.  Tím zábava však nekončí. Představa, že se každý za 68 franků zase nevyspíme, nás motivovala k dalšímu postupu. Dali jsme si pivo a polévku a ještě vyrazili na ten 1 700 metrový sestup dolů. Věděli jsme, že dojdeme za tmy. Nicméně pod ledovec k jezírkům by to mělo klapnout za světla. A pak už mezi pastvinami s čelovkou a jednou zřetelnou cestou není co řešit. Celkem jsme ten den sestoupili 2 600 výškových metrů, takže závěrečné serpentiny byly pro kolena už nekonečné. V deset večer, po sedmnácti hodinách od ranního startu, jsme auto viděli hodně rádi.

Jezírkem končí cesta po ledoveci, pak už jdete po zřetelné pěšině.

Trochu prošití jsme ještě alespoň odřídili z parku, kde je zakázáno kempování, na parkoviště pod těmi pyramidami. Ráno, když jsme si chtěli udělat pohodu, koupit si vajíčka na snídani a užít si ještě výhledy, nás trochu vystrašilo auto, které nastartovalo až na několikátý pokus.

Být na tomhle místě večer, máte dokonalou fotku pyramid i se zdaleka viditelným Dent Blanchem (obrys vzadu).

Ale nakonec vše klaplo, a my během pátku zvládli přejet domů. A v sobotu už byli na svatbě kamarádky ve vší parádě. Asi abych si kompenzovala týden nemytí, jsem si doknce nalakovala nehty na červeno a vzala podpatky. Akorát jsem jeden ztratila hned v první krtině při hromadném focení svatebčanů v zámeckém příkopu, takže jsem zase nebyla za tu dámu…

svatba

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *