Život v base campu

Jak se žije v basu? Jak to tam vůbec vypadá? Kolik tam bude lidí? Co bude k dispozici? Před naší expedicí na Pik Korženěvské jsem neměla vůbec představu, co mě čeká. Ale podle úvodních scén ne zrovna excelentního filmu Everest (viděli jste?), to vypadalo na samou párty a sex:-).

Moskvina base camp je „tábořiště“ (krycí název pro babičku, která o naší expedici neměla raději potuchy) v Tádžikistánu, v centrálním Pamíru, pod dvěma sedmitisícovkami Pik Korženěvské a Pik Somoni, známější pod starým názvem Pik Komunisma. Jediná rozumná a bezpečná cesta, pokud nechcete absolvovat asi desetidenní trek po ledovcové moréně bez pořádně vyznačené cesty (mám jen z doslechu) s plnou vysokohorskou výbavou a jídlem na měsíc, tam vede vzduchem. A zde opět není moc na výběr. Jediná s vládou spřažená agentura tam vypravuje vrtulník z Djirgitalu zhruba v polovině července.

Tak dnes se zase nepoletí.

Den před odletem, teda ono „dny před odletem“ byly asi tři, neb každý den agentura slibovala a pak se neletělo. Nicméně den před opravdovým odletem, když jsme šli kupovat zásoby desinfekce střev a prostředku proti trudomyslnosti v jednom, tedy vodky, jsme potkali v místním nenápadném obchůdko-baru (muslimská země, že) pilota a leteckého inženýra. Sice rusky neumím, ale vznikl docela večírek. Pan inženýr byl naštěstí abstinent, což se nedá říct o pilotovi. Naštěstí měli v týmu ještě náhradního pilota, který to byl schopen ráno „odřídit“, a my tak mohli konečně odletět. Nicméně vodka dělá přátele, takže nám naši noví kamarádi vyvrátili mýtus kolující po internetu, že v Tádžikistánu je jen jediný vrtulník, a prozradili nám velikost letecké síly země. A ještě si mě druhý den vzal pan inženýr do kokpitu při samotném letu. Vskutku prémiové místo na let dlouhý třicet až čtyřicet minut přes nádherný Pamír. Akorát toho pilota z večírku už jsme nikdy neviděli.

Base camp Moskvina ležící ve výšce asi 4 200 metrů nad mořem vypadá jako oáza na „soutoku“ dvou ledovců. Stany jsme si postavili v té výšce překvapivě na travičce! Je pravda, že to není úplně velká „louka“. Využili jsme tak znalosti prostředí Katky a Hrdíse a „velkého“ balíčku Renaty (ti, kdo měli zaplacenou i plnou penzi, letěli dříve), která nám lukrativní místa zabrala. Zbytek osazenstva tábora spal buď v plechových budkách s pryčnami pamatující Sověty, nebo ve velkých stanech postavených na ocelové konstrukce, v zapůjčených běžných stanech a nebo ve vlastních, se kterými obsadili jediné rovné místo v okolí, volejbalové hřiště!

Pohled od našeho stanu a polní kuchyně na další ubytovací kapacity a Pik Somoni.

Klíčovými a nejnavštěvovanějšími místy celého basu byla restaurace, a pak samozřejmě kadibudky. Restaurace je asi nadnesené slovo pro hlavní stan, kde bylo několik dlouhých stolů a lavic, kde se třikrát denně podávala strava pro ty horolezce, kteří si zaplatili tzv. velký balíček (více o dostupných balíčkách a jídle vůbec v mém starším článku).  Pro ty ostatní (moc jich nebylo) sloužil hlavní stan jako bar (ano, dvakrát jsme si dopřáli pivo, dokud měli 1,5 l petku piva za 12 dolarů. Pak už jsme odmítali dávat 8 dolarů za půllitrovou plechovku a vystačili si s vodkou).

V hlavním stanu, tančící Íránci opět rozjíždí večírek.

V hlavním stanu se každý večer dala zjistit předpověď počasí, půjčit stolní hru nebo karty, probojovat se k elektrické zásuvce či poklábosit s ostatními cca 150 obyvateli. Velmi početná byla ruská klika guidů a polská skupina okolo týpka jménem Andrzej Bargiel. Andrzej chtěl získat titul Sněžného leoparda a vylézt na všech pět sedmitisícovek bývalého Sovětského svazu za rekordní čas, pod 30 dní, což se mu nakonec podařilo! Nejvíce bylo Íránců, kteří rozumí místnímu jazyku a rádi chodí na hory. Ačkoliv Írán i Íránce mám moc ráda, tak bohužel na ledovci a exponovaných místech se chovat opravdu neumí. Ale o tom až příště. Na druhou stranu, večírky a tanečky uměli rozjet nejlépe. Po pár kusech (2 až 7) tam s námi žili i Turci, Angličané, Francouzi, Španělé, Litevci a devět Čechů.

Kamarádění s přátelskýma Íráncema

Jelikož ti, kteří měli spravovat base, přijeli jen pár hodin před námi, celý tábor se za běhu zveleboval. Ze začátku nám rozdali pytle, ať vysbíráme odpadky. Naivně jsme si mysleli, že to tam chtějí mít hezký. My taky! Tak jsme se s vervou vrhli do akce. Ale chyba lávky. Jen neměli čim topit! Dalším milníkem bylo natažení trubky z nedalekého potůčku, takže jsme nemuseli denně absolvovat půlhodinové výlety pro vodu. A naprosto klíčovou událostí bylo vztyčení kadibudek. Dokonce v evropském standardu. Bohužel průměr díry do země pod tzv. „magic boxem“ s bělostným prkýnkem byl dost poddimenzovaný. Takže po několika dnech muselo dojít k jejich odstranění, neb to teklo všude kolem.

K vybavení basu patřil dále traktor, který vás v tom nedostupném místě vskutku překvapí. Pak sauna na naftu, což je taktéž milý pozůstatek dob, kdy v táboře trénovala sovětská armáda. A doktor, který vše léčil nějakým vitamínem a slovy „one day rest“, „two days rest“ až „four days rest“, dle závažnosti situace.

Traktor vezoucí bagáž z vrtulníku do tábora.

V horách  jsme nakonec strávili 28 dní. Život v basu bych shrnula do následujících fází:

  1. Fáze zvykání, kdy je člověk nadšený, objevuje a seznamuje se. Ale do toho je mu více či méně blbě. Přeci jen, i když jsme se před odletem byli aklimatizovat v Alpách, ve výšce 4 200 m n.m. se moc dobře nespí. Při každém zvednutí se vám zpočátku zamotá hlava a při každém pohybu se zadýcháte.
  2. Fáze nervozity. Když už se nějak zbercháte z počáteční fáze, začnete řešit aklimatizaci a výstup na vrchol. Každý vymýšlí jiný harmonogram a taktiku. Začínají první vynášky. Je těžké nenechat se strhnout a nikam se nehnat. Naštěstí Svoboďák aklimatizuje pomaleji a je rozumnější, tak to udržel na uzdě. Není třeba se na kopec vrhat před guidama, než to vyfixujou a vyznačí. Proto jsme odolali všeobecnému tlaku a v rámci aklimatizace vylezli na nedalekou šestitisícovku. Nejlepší rozhodnutí.
  3. Stupňující se fáze nervozity. Když už byli všichni tak nějak aklimatizovaní, zkazilo se počasí. A my tak pět, šest dní čekali v basu. Někteří nevydrželi a vrhali se ve vánicích nahoru. Aby mohli čekat tam.
  4. Fáze „Chorvatsko“, když už slezete z kopce, nechce se vám nic. A když po pár dnech už chce, stejně není moc co.  Po sestupu jsme na vrtulník čekali deset dní. Připadali jsme si jak důchodci v Chorvatsku. Denní program byl následovný a neměnný: snídaně – opalování s knihou – oběd – šlofík – opalování s knihou – večeře – večírek s dalšími „důchodci“. Nicméně naše „večírky“ trvaly tak maximálně do desíti, neb po západu slunce vcelku brzo nastává „doba ledová“ a zalézáte do spacáku.

No, už si ani nepamatuji, kdy jsem si tak odpočinula. Uprostřed hor, bez internetu, bez telefonu, ve stanu. A deset knih za deset dní jsem asi nikdy nepřečetla. Takže pohoda. A i ten sex byl:-)

Opalovačka jako v Chorvatsku.
Čtení v obklopení ledovců a sedmitisícovek.
Odpolední kávička.

 

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

Save

You may also like

2 komentáře

  1. Eliško,
    to psaní je supr, přesně tohle jsem se chtěl o horolezetcví dozvědět! Jiní kamarádi (např. Akim – Hory z dálky) tyhle bejzy a přípravy odbydou větou „5 dní v bejzu, Pavel blil“ a to je všechno.
    Gratuluji k sexu! Ale ještě se chci zeptat nebo upozornit. Nešlo by to větší fotku těch hor z kabiny vrtulníku? tahle malá v Blogu se po kliknutí vůbec nezvětší!
    Felix

    1. Ahoj Felixi, díky moc za pochvalu i za upozornění. Používám WordPress šablonu a zjevně když vytvořím „galerii“ – více fotek vedle sebe v článku, tak se to chová takto. Což je uživatelsky fakt nešťastné řešení…ale na programátora si asi radši hrát nebudu:-)

      Nicméně, kdyby tě zajímal detail fotky, tak jsem vyzkoumala, že když na fotku klikneš, tak tě to odkáže sem http://outdoorova.cz/hory/zivot-v-base-campu/attachment/olympus-digital-camera-11/ a když klikneš na fotku ještě znova na této nové stránce, tak už je velká. Opravdu zvláštní vlastnost šablony…:-/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *