Zdá se to skoro nemožné, ale už tři (!) roky jsme nebyli na žádné alpské čtyřtisícovce. Poslední fotku i článek jsem našla z výstupu na Dent Blanche v roce 2017. Letos na začátku července jsme po bedlivém sledování otvírání hranic vyrazili bydlíkem na dva týdny na dovolenou do Francie. Cílem byl národní park Écrins, kde se vyskytují dvě nejjižnější a nejzápadnější evropské čtyřtisícovky. Což znamená jediné, je to fakt daleko.
Na všech chatách francouzského alpského klubu (FFCAM) měli zavedena protikoronavirová opatření:
- Nepůjčují deky. Každý tak musí mít vlastní spacák, nestačí vložka do spacáku.
- V chalupě nenajdete přezůvky, musíte si přinést vlastní. Zde doporučuji nesnažit se ušetřit místo a váhu a opravdu si je vzít. Lidí v ponožkách na místních stříkajících tureckých záchodech mi bylo až líto.
- Dále byla v instrukcích vlastní rouška, ale tu neměl snad nikdo.
- Kapacita chaty byla snížena na půlku, což obzvláště o víkendech vyvolávalo velký přetlak. Na Refuge des Écrins tak mohlo místo 120 lidí spát jen 60. A ještě každá 2-3 místa v noclehárnách byla oddělena překližkovou zástěnou. Ale zas poloprázdná chata znamená jediné, méně lidí na kopci a menší šance čekání na exponovaných místech.
Na chatu Refuge de Écrins (3,170 m n.m.) vyrážíte z velkého parkoviště Madame Carle (1,894 m n.m.). Náš nástupový den (7. července 2020) byly doslova tropy. Navíc s mojim ne úplně skladným spacákem a tedy objemnějším a těžším batohem se nešlo nejlépe. Obecně je ale nástupovka moc pěkná a zřetelná cesta. Po prvních dvou hodinách dorazíte do prvního postupového tábora. Chata Refuge Glacier Blanc je nádherně položena pod ledovcem a právem tak cíl většiny turistů. Nedá nám to a stavíme na pivo. Svoboďák zkouší stanovit limit, za kolik nám to pivo ještě bude chutnat na 7 EUR. Stojí 8 EUR. Bylo takové vedro, že bych si ho koupila i za deset. I když bylo hnusný bublinkatý.
Za další dvě hodiny už dorážíme do cíle na Refuge des Écrins. Ověřili jsme tak, že reciprocita na slevy na ubytování s pojištěním ČHS Trio funguje. Když už jsme u těch cen piva, tak tam stálo 8,5 EUR, zatímco půllitr vína jen 6 EUR. Prostě Francie. Výborné čtyřchodové menu (polévka, hovězí po Burgundsku, francouzský sýr a nakonec ořechový dezert) při kterém se mi podařilo pěkné faux pas. Osm plátků sýra přnesli k rozebrání na talířku. Já si svůj odebrala vidličkou, která mi tam zůstala po večeři. A pak poslala talířek dále i s tou vidličkou (!). Chudáci, všichni si nesou vlastní spacáky jako protikoronavirové opatření a pak si nabírají sýr mojí oslintanou vidličkou…
Co bylo sympatické a není běžné, byla dlouhá rozmluva chataře před večeří. O podmínkách, o počasí, o výstupu. Bohužel jsme byli jediní, kdo neuměl francouzsky. Po mém dotazu a mnoha rozpačitých odpovědí jsme i našli jednoho horala, který chtěl hovořit anglicky. A sdělil nám vše, co jsme potřebovali vědět:
- Letos se nástup chodí jinak, než je v průvodcích, a to více vlevo kvůli serakům.
- Když už je člověk pod vrcholovým hřebínkem, vyplatí se jít variantou mimo skálu. Je to sice trochu ledové a prudké, ale dva až tři šrouby tomu pomůžou. Máme dva, tak snad.
- Naopak dolů se zas vyplatí tu skálu slanit.
Snídaně i s hromadným budíčkem, aby každému po minutě nepípaly budíky, je ve 3 ráno. O hodinu později vyrážíme. Po stometrovém sestupu z chaty na odtátý ledovec se vyděsíme. Pod námi je úplné procesí, dobře padesát vojáků francouzské armády. Už si představuju tu zácpu na hřebenu. Vystupujeme ze stopy a rozhodneme se celý vojenský peloton předejít. Když už se dostaneme na čelo, jejich vojenský guide sděluje, že jdou na úplně jiný kopec. Úleva. Odpojili se akorát včas. Ledovec se zdvihne a jde se až k hřebenu pěkně prudce nahoru po totálně rodzupané cestě, až to tahá za achilovky.
Poslední dvojici docházíme pod klíčovým ledovým místem. Je to táta se synem, a dopředu se neženou. Naopak. Že jsme prý lépe vybavení. Vzali jsme si každý raději dva cepíny, neb jsme si nebyli jistí, jak moc v ledu to bude. Nakonec je podmínka dokonalá. Začátek července se zdá být na tento kopec dobrou volbou. Mačky, cepíny hezky drží. Ale šrouby zodpovědně vrtáme a stoupáme 45 stupňovám svahem. S jedním cepínem by to šlo určitě také bez problémů, ale takhle je to pohodlnější a rychlejší.
Finální mixový hřebínek není extra technicky obtížný, ale je vcelku dlouhý a extrémně vzdušný. Po 4,5 hodinách od chalupy dolázáme na vrchol Barre des Écrins (4,102 m n.m.). Hurá! Shodujeme se, že opravdu radovat se ale budeme, až slezeme ten hřeben i dolu. Nevím, jestli jsem už unavená, špatně aklimatizovaná, nebo stárnu, ale ke konci mi už trochu začínal docházet morál. Představy, co by se teď stalo, kdyby mi sjela noha, se mi na mysl normálně nevkrádají.
Dopadlo to dobře, slaňák jsme našli, padesátimetrové lano stačilo a jsme v sedle Breche Lory. Odsud jsou to další asi tři minuty na další oficiální čtyřtisícovku Dôme de Neige des Écrins (4,015 m n.m.). Děléme si srandu, že na jednu čtyřtisícovku jsme vylezli, na druhou slanili.
Cesta dolů je úmorná, zpestřená výstupem zpět k chatě pro ty spacáky. Ve tři ráno jsme neměli mentální kapacitu to nějak optimalizovat. Naštěstí se Svoboďák obětoval. S přibývajícím sluncem, teplotou, časem, a otlačenýma nohama z tvrdých bot na rychloupínací mačky jsem únavou na široké cestě zakopla o obří kamen a spadla kolenem na druhý. Aspoň všechny předchozí krize překonalo oteklé koleno, i slzička byla…No, studené pivko na parkovišti po dvanácti hodinách od budíku hodně chutnalo. Zlatej bydlík s ledničkou a solárem.
