Do nedávna mi stačil už před mnoha lety zakoupený obyčejný ferratový sedák. Posloužil dobře nejen na ferraty, ale i na ledovce, na skialpy, na canyoning i na občasné lezecké pokusy na skále i na ledu.
Časem mi byla sbírka sedáků doplněna o jeden skialpový. Musím uznat, že ačkoliv jsem tvrdila, že další sedák nepotřebuji, protože sedák je přeci sedák. Tak zpětně zjišťuji, že potřebovala. Skialpový sedák má nespornou výhodu v rozepínacích nohavičkách. To znamená, že si jej nemusíte navlékat „jako kalhoty“ a trefovat se „velbloudem do ucha jehly“. Tedy přeskáčem do nohavičky, kor když na něm máte mačku nebo dokonce lyži:-). Ale prostě si v klidu sedák na sebe připnete vestoje. Co také kvituji, jsou alespoň dvě poutka na materiál a vertikální nikoliv horizontální poloha jistícího oka. Fakt se přes to lépe jistí.
Ke svým posledním narozeninám jsem dostala svůj první opravdový lezecký vypolstrovaný sedák. Jako barvu má krásnou, tyrkysovou. Ale co s ním budu dělat, když nelezu? Nebo to byl záměr, že ho přeci nenechám ležet ve skříni?
Moje lezecká (= tam, kde potřebuji lezačky) kariéra není příliš přesvědčivá. Což u kamarádů i náhodných horalů (především na chatách pod trochu techničtějšími alpskými vrcholy) vždy vzbuzuje velký údiv.
Před pár lety jsem jednou zkusila bouldrování na stěně. To bylo totálně nejhorší. Vůbec mi to nešlo. Navíc jsem spíš vrcholový typ, tak mi přišlo dost nepřirozené lézt po obvodu. A bez lana jsem se navíc bála.
Ze zvědavosti jsem pak jednou došla na umělou stěnu. Dost mi tam při postupu ke stropu „překážely“ jiné barvy chytů. Vždy byly na vhodnějším místě, než ta barva, kterou jsem měla lézt. Navíc to je pro mě aktivita tak na deset minut. Pak mi prostě chcípnou ruce. Vím, že nemám techniku. Vím, že to dělám špatně. Vím, že se to asi dá vycvičit. Akorát už mám jiných outdoorových aktivit až moc. A taky nejsem úplně lezecký somatotyp.
Další pokus proběhl na „opravdových“ skalách na Vysočině na Drátníku. To už bylo trochu zábavnější. Vydžela jsem však maximáně tři krátké cesty (konkrétně Petr, Pavel a Mechař). Což není moc sportovní vybití za celé odpoledne. Alespoň jsem bavila lezecké okolí, když jsem zoufale volala: „Co mám dělat s rukama?“; „A co s nohama?“; „Nepovídej si, věnuj se mi!“; „Dober mě, asi spadnu!“; „Dober mě, asi už fakt spadnu!“ (nespadla:-). K vylezení jsem používala i chyty na malých břízkách či na borhácích. To se prý nesmí, ale při boji o život vám jsou nějaké asi nedovolené pohyby dost jedno.
Nejzábavnější lezení byla lehká vícedélka. To je takový skoro výlet. Nakonec jsme ani nevyndali lezačky. Na Traunstein Sudwest (SW) – Grat stačí pohorky. Tohle lezení jsem asi schopná akceptovat. Vlastně musím přiznat, že jsem si to i užívala. Taková „přírodnější“ ferrata“. A zábavnější, protože si musíte vymýšlet vlastní stupy a chyty. Zároveň nejste omezení žádnými barvičkami.
Lezce tedy vskutku hluboce obdivuji. Vůbec nerozumím tomu, jak někdo může lézt třeba v převisu nebo se udržet na nějakých miniaturních stupech. Tenhle sport jsem zatím asi nepochopila:-). A klobouk dolu všem, kteří jo.
